I kdybyste nevěděli, tak stačí, když víte, že tím, jak se chováme k našim dětem, ovlivňujeme jejich geny!
Epigeneticky dědíme to, co nezdědíme ve formě genů nebo se od našich blízkých nenaučíme v průběhu života. Epigenetika je jakási nástavba na genetickou výbavu, kterou jsme získali od našich rodičů.
Naše geny a geny našich potomků můžeme částečně ovlivnit i sami, aniž bychom se pouštěli do experimentování s genovým inženýrstvím. Prostředky k tomu nalezneme v našem způsobu života – v tom co jíme, kde žijeme a jak aktivně trávíme svůj čas.
Naše geny tvoří jen malý dílek skládačky, která z nás dělá to, čím jsme. Samotná přítomnost genu v naší DNA ještě nic neznamená, důležitá je míra jeho aktivity. Pokud je totiž gen „vypnutý“, je to podobné, jako by v buňce vůbec nebyl. Vypínání a zapínání genů přitom probíhá pomocí biochemických reakcí, jejichž průběh můžeme ovlivňovat my sami, především prostřednictvím svého životního stylu.
Pokud je narušen gen NR3C1, u člověka se projeví psychické problémy jako absolutní neschopnost snášet stres. Na myších bylo experimentálně prokázáno, že gen NR3C1 u mláďat funguje správně, když o ně matka pečuje a olizuje je.
Když jim naopak svou náklonnost neprojevovala, gen se kvůli nametylované DNA v určitém místě neexprimoval, a tedy nefungoval správně. Podobný výzkum, zabývající se kontaktu rodičů a potomka, byl proveden i u lidí.
Metylační profily (značky) na DNA se lišily mezi dětmi, kterým se v prvních týdnech života dostávalo dostatek rodičovské pozornosti v podobě objímání a dětmi bez ní. Konkrétně se metylace lišila na pěti místech v genomu. Jedno z nich hraje roli v imunitním systému a další ovlivňuje metabolismus. Pro novorozence je tedy fyzický kontakt velmi důležitý.
